Prohlašuji, že děkan Gaš je lhář a měl by být ihned odvolán !

Dnes na Albertově :
"Sedmnáctý listopad patří studentům, Albertov patří studentům," prohlásil například za mohutného potlesku děkan Přírodovědecké fakulty UK Bohuslav Gaš. Jak řekl, nezazlívá prezidentské ochrance, že letos 17. listopadu nepustila studenty k pamětní desce, její velitel podle něj jen plnil svůj úkol. Problém byl podle něj ale v tom, že ten den na Albertově hovořili lidé, kteří ani v jednom projevu nezmínili slovo student. "A to není dobře," podotkl.  
.........
za mne: Prohlašuji při plném vědomí, že děkan Gaš je odporný lhář, a jako takový není a nesmí být akademickou autoritou. Zde jako důkaz děkanových lží předkládám přepis projevu Martina Konvičky, KDE JSOU STUDENTI ZMIŇOVÁNI hned ve druhé větě !!!
Žádám, aby byl děkan Gaš za své lhaní na veřejnosti okamžitě zbaven svého úřadu, neboť se hrubě zpronevěřil slušnosti, morálce a pravdě !
 

Proslov Martina Konvičky na Albertově :

Dnešní proslov uvedu netradičně, citací českého vlastence 19. století Karla Havlíčka Borovského: „Zle, matičko, zle…“

Pro dnešní čtyřicátníky je sedmnáctý listopad spojen s vystoupením studentů proti totalitnímu režimu. Nestudoval jsem tenkrát v Praze, ale v Olomouci, kde jsem malinkým podílem přispěl k návratu Československa do rodiny svobodných evropských národů. Sedmnáctý listopad však je spojen ještě s jedním výročím, s nacistickým útokem na české vysoké školy, pokusem zardousit svobodné myšlení.

Od roku 1989 uplynulo 26 let. Po jistou dobu jsme žili polistopadovým optimismem. Hranice v Evropě mizely, svět se otevřel a zmenšil. S koncem Studené války jsme uvěřili, že naší zemi nehrozí do budoucna žádné nebezpečí a čeká nás jen svoboda, mír a pohoda. Prioritou státní politiky se stala lidská práva, nikdo se nebál okleštění svobody slova, tisku, umělecké tvorby či svědomí.

Byl to však omyl – velký omyl naší generace. Zapomněli jsme, že svobodu, demokratické poměry a respekt k právům jednotlivce můžeme snadno ztratit, pokud je nebudeme bránit. Nevšimli jsme si, že nebezpečí, která jsme sledovali ve zprávách z exotických zemí, se mohou jednoho dne přelít i do Evropy. Nechtěli jsme vidět, že společnost, která povýšila sobectví na státní doktrínu, vůli k obraně nutně ztratí. Také jsme přehlíželi, že ochota bránit občanské svobody se zvolna vytrácela ze zemí západně od našich hranic, těch zemí, které jsme pokládali za naše vzory.

Chronické téma posledních měsíců – takzvaná imigrační krize – to vše odhalila v celé nahotě. Nekontrolovaný příliv desítek tisíc osob může do naší země vnést konflikty, jež pro nás byly donedávna exotické, včetně náboženské zášti. Pařížská tragédie posledního pátku ukázala, že varovné hlasy měly pravdu.

Roky 1989 a 2015 mají jedno společné: Je to odtržení úzké vrstvičky „elit“ od citů, přání a obav většiny občanů. Politické, mediální a akademické elity natolik uvěřily snu o Evropě bez hranic, že si rizika imigrační krize odmítají připustit. Dokonce se nestydí urážet většinu národa coby „nevzdělané xenofoby“. Někteří, jako ministr pro lidská práva Dienstbier, dokonce za viníky pařížské tragédie označují ty, kdo před riziky neomezené migrace varují.

Mezi vrcholovými politiky odtrženými od vlastního lidu však existuje výjimka – prezident republiky Miloše Zemana. První občan země vnímá city svého národa a neváhá nám připomínat, že svobody, které jsme získali roku 1989, nejsou samozřejmé a je třeba je hájit.

Pane prezidente, děkujeme!