Nyní je tedy otázka, proč jsem rovněž já nestál na Václavském náměstí s vhodným transparentem a nestal se tím, kdo vám pomůže vlády se zbavit. Je to naprosto jednoduché a prosté. Nejste pro mne tím, kdo ideologicky či personálně představuje řešení problému tohoto státu. Máte řešení, které je založeno na rovnostářství, na nepřirozených zásazích do lidské společnosti, na podpoře těch, kteří, přiznejme si to, pro společnost nejsou přínosní. Nabízím soubor základních, pro mě fundamentálních principů, které si myslím, že povedou k bohaté a úspěšné společnosti. Pro případné jedince ducha mdlého opakuji, že hovořím o principech, ne o politických stranách. Současné strany totiž jakékoliv principy, jakoukoliv ideologie a jakékoliv zásady odhodily a sledují jediný cíl – udržet se u koryt.

Takže za prvé: Přerozdělováním nevzniknou hodnoty za jedinou korunu

Nevěřte lidem, kteří tvrdí, že přerozdělováním se zvyšuje kupní síla. Ano, přerozdělováním lze zvýšit kupní sílu jednoho, ovšem na úkor snížení kupní síly jiného. Objem hodnot v dané ekonomice v daném čase je prostě dán a je konstantní. Vláda může uvést do chodu opatření, která ekonomiku pozdvihnou a ovlivní třeba objem hodnot za rok. Ale v dané chvíli vláda nemá žádné prostředky, jak jen tak do ekonomiky napumpovat peníze. Ba co více, přerozdělování je proces, při kterém nejenže hodnoty nevznikají, ale dokonce se ztrácejí. Někdo to má na starost, někdo si tu a tam něco vyšmelí do své kapsy…

Za druhé: Nejsme si rovni

Smiřme se s tím, ačkoliv to pro mnohé bude hodně těžké. Nejsme stejně schopní, nejsme stejně pracovití, nejsme stejně flexibilní. Takže ve výsledku se prostě budeme mít různě. Schopní velmi dobře, průměrní průměrně, málo schopní špatně a neschopní budou živořit. Nelze do nekonečna vyžadovat to, aby nějaké mechanismy uměle snižovaly tyto přirozené rozdíly. Jaký je logický argument proti tomu, že je správné, aby se neschopný měl špatně? Nikdy mi nikdo žádný nepřednesl a jediné, čím jsem byl oblažen, byly právě bláboly o rovnosti. Ale rovni si nejsme, to je bohužel přírodní princip, který člověk nezvládne „přečůrat“. Můžeme být rovnoprávní, ale rovnoprávnost není rovnost.

Za třetí: Ten, kdo pracuje, se musí mít řádově lépe než ten, kdo nepracuje, ač může

V dnešní době není ničím výjimečným situace, kdy ve stejném domě bydlí pracující a dlouhodobě nezaměstnaní. Ano, první rodina dře od nevidím do nevidím, aby si udržela současný životní standard. Druhé rodině stačí, když příslušnému úřadu předloží požadované dokumenty a bydlení jim stát zaplatí z eráru. Takže i z vyděračských daní uvalených na první rodinu. V čem je pro tu první rodinu výhodné pracovat? Když ve výsledku se mají jen o maličko lépe než ti druzí? Pokud má společnost být zdravá, tak pracující musí vědět, že se má lépe než ten, kdo dlouhodobě (zdůrazňuji dlouhodobě) nepracuje. I sama Ústava, která navíc není nedotknutelnou posvátnou krávou, jasně říká, že každý má nárok na uspokojení základních životních potřeb, ne na to mít se stejně dobře jako ten, kdo společnosti je prospěšný.

Za čtvrté: O lidi, kteří společnosti byli prospěšní, se společnost musí postarat

Každý z nás se může dostat do problematické situace. Každý, bez výjimky. A společnost na tento stav musí adekvátně reagovat. Jak již bylo výše zmíněno, nejsme stejní. A to platí i o tom, že různí lidé byli společnosti různě přínosní. A každý asi uzná, že například sklář, který po třiceti letech přišel o práci díky krachu firmy, byl společnosti přínosnější než nemakačenko, který tak maximálně někde vzal brigádu jako poslední zoufalý pokus, jak přijít k penězům. A přesto tito dva stojí ve stejné frontě na stejném úřadu práce, dostávají stejné dávky a oba dva mohou být vysláni na veřejně prospěšné práce. Pro prvního jmenovaného je ztráta práce a nutnost „žebrat“ ponížením, pro druhého sportem. A mělo by to být přesně naopak. Ten první by měl hrdě dojít na „pracák“ s tím, že si jde vybrat, co společnosti dal, zatímco ten druhý by se měl třást toho, jaké povinnosti mu státní úřad uloží, aby podmínil vyplacení bazální podpory.

Za páté: Stejně se musí společnost postarat o ty, kteří nemohou

Existují lidé, kteří se prostě a jednoduše o sebe postarat nemohou, protože jim to nedovoluje zdravotní stav či handicap. Pak je naší morální povinností jim pomoci, hmotně i psychicky, aby jejich život byl v rámci možností přijatelný. Jestliže existuje léčba kurativní či paliativní, mají na ni morální nárok, jestliže existují kompenzační pomůcky, měli bychom je zajistit. Stejně tak bychom měli podporovat různé organizace, které lidem s handicapem pomáhají, měli bychom ocenit ty, kteří se o handicapovaného příbuzného starají doma, měli bychom podpořit férové chráněné dílny. Na druhou stranu se musíme přičinit o to, aby tyto dávky nebyly zneužívány simulanty a těmi, kteří chtějí pouze využít solidarity státu. Přiznejme si, že například invalidní důchody (které bych přejmenoval na zdravotní, pro mě ti lidé nejsou invalidní) jsou často zneužívány.

Za šesté: Pomoc nelze považovat za nárok

Velká část společnosti je přesvědčena, že mají nárok na to, aby stát řešil jejich situaci. A to prosím neomezenou dobu a v neomezené výši. Bez ohledu na to, zda jim někdo pomoci chce, bez ohledu na to, zda si objektivně vůbec něco zaslouží. Takže řekněme to otevřeně – na pomoc žádný morální nárok neexistuje. Podívejte se na dřívější dobu – dříve žádné státní dávky nebyly. Lidé si pomáhali navzájem. Ale pozor, pomáhali si, protože se měli rádi, protože si jeden druhého vážili a protože věděli, že jednou budou třeba pomoc potřebovat oni sami. Pokud se někdo k ostatním choval špatně, pak mu ostatní nepomohli a on bídně zašel. Kruté? Možná ano, ale motivující, adresné a férové. Dnes je pomoc institucionalizovaná a stát je příliš vzdálen tomu, aby mohl posoudit kvality člověka. A tak se pomáhá těm, kteří nám škodí, kteří se nám vysmívají, kteří námi pohrdají. A přirozená touha člověka pomáhat slušnému bližnímu je tak mravně i technicky potírána. A ještě jedna věc, očekávám, že když někomu budu pomáhat, že se tento ke mně bude chovat slušně, s pokorou, že za pomoc poděkuje a že akceptuje podmínky pomoci.

Za sedmé: Stát nedokáže zajistit kvalitu, proto by měl být pouze arbitrem trhu

Mnozí jsou přesvědčeni, že právě stát by měl zajistit důležité služby. Problémem státních služeb je jejich nekvalita, drahota a neefektivita. Proč tomu tak vlastně je? Protože stát je abstraktním pojmem, neexistuje přímý vlastník mající přímou možnost operativně řešit efektivitu. Protože stát se může uměle zbavit konkurence a bez konkurence prostě kvalita není. V podstatě jediný státní podnik, který není v  „průseru“, Budějovický Budvar, je v plusu právě proto, že musí bojovat na konkurenčním trhu, kde stát nemůže příliš regulovat. Stát je důležitá věc, a kdo tvrdí opak, je hlupák. Ale stát by měl zajišťovat to, čemu říkáme veřejné statky. Měl by zajistit bezpečnost, to jest policii, hasiče, armádu, spravedlnost, to jest justici, základní úřady, základní zdravotnictví, školství, dopravu. Pokud jde o zdravotnictví, tam se často hovoří o spoluúčasti – jsem pro férovou spoluúčast tak, aby neškodila skutečně nemocným a aby se opravdu společnost přiblížila solidaritě zdravých s nemocnými. Stejně tak jsem pro spoluúčast ve školství. Ale pozor – spoluúčast musí být vždy rozumně nastavená, férová, konzistentní a koncepční, aby skutečně přinášela více než jen naštvanost lidí. A pak ke všemu jasné podmínky fungování trhu. A co je nejdůležitější, tyto podmínky tvrdě a iniciativně hájit i za cenu toho, že škůdci dopadnou tvrdě „na hubu“.

Za´osmé: Skutečně volný trh s férovým arbitrem státem je věc prospěšná, ne škodlivá

Zkuste si představit skutečné tržiště – vidíte něco špatného? Ten nabízí to, ten nabízí ono, a já přicházím se svým obnosem peněz, volně si vybírám to, co chci (a na co mám), volně nakupuji dle své libosti. Volný trh není žádná hydra požírající lidi, volný trh je o svobodě toho, že mohu prodávat a nakupovat a že vše je odvislé pouze od nabídky a poptávky. Ano, musí zde být silný ochránce (stát) proti těm, kdož se snaží na volném trhu šidit, krást, podvádět. Ale to je to, co jsem zmínil v bodě šestém. Podvedl jsi zákazníka? Pak jsi prostě navždy na tržišti skončil. Ohrozil jsi zákazníka na zdraví či dokonce na životě? Pak ručíš celým svým majetkem za tuto činnost. Pokud například řetězec opakovaně prodává zdravotně závadný sortiment, není řešení zvýšení pokut, ale vypráskání řetězce z republiky.

Za deváté: Lidská práva se nesmí zvrhnout v pseudohumanismus

Ale přesně tohle se stalo. Ve jménu lidských práv musíme kriminálníkům zajistit komfort v base, ve jménu lidských práv nesmíme zveřejňovat jména lumpů, ve jménu lidských práv nesmíme donutit dlužníka dluh si odpracovat, ve jménu lidských práv podporujeme různé nepřizpůsobivé. Lidská práva jsou výborná věc, pokud nejsou neodebratelná a pokud jsou podmíněna také plněním předem daných povinností. Nesmí se stát, že oběť je v trestním případu de facto jen loutka, která se nemůže ani odvolat, a případné odškodnění si musí zajistit sama za své. Nesmí se stát, že právo pachatele je více než právo oběti. Nesmí se stát, že zatímco rodina zavražděného živoří, vrah si v kriminále žije na úrovni, s plnou mírou lékařské péče, s kvalitní krmí a se zábavou v podobě kina či posilovny.

Za desáté: Lump je lump, levý či pravý, malý či velký, černý či bílý

Přestaňme při každé lumpárně hledat, zda je dotyčný „socan“ či „odeesák“, zda kradl čokoládu či vytuneloval banku, zda je příslušníkem toho či onoho etnika. Prostě lump je lump, zaslouží potrestat, padni komu padni. Udělejme si zákony takové, aby lumpy trestaly a slušné chránily. Ale přestaňme se navzájem proti sobě štvát tím, že někdo z nějaké komunity provedl ten či onen zločin. Když budu příznivcem nějaké politické strany, tak tím tuplem budu mít zájem na tom, aby lumpové z dané strany byli vyeliminováni. A jsem přesvědčen, že je to správný přístup. Stejně tak nelze obhajovat zlodějíčky tím, že támhle ten vytuneloval banku. Ne, ten drobný zlodějíček je stejně špatný, stejně opovrženíhodný jako ten tunelář. Bagatelizaci drobné kriminality dosáhneme její morální legalizace a to je velmi špatně. Zasáhněme energicky proti všem lumpům, společně, protože život bez lumpů je dobrý pro všechny slušné bez ohledu na politickou orientaci, bez ohledu na rasu, bez ohledu na společenské postavení.

Za jedenácté: Neexistuje obyčejný člověk

Tím není myšleno to, že někdo je lepší a jiný snad horší. Ne, tím je míněno to, že každý z nás je osobnost se svým pohledem na svět. Každý z nás má jiné postoje, jiné schopnosti, jiné zájmy, jiné preference. A každý z nás na to má plné právo a každý tento pohled na svět je stejně správný. Nevytvářejme tedy uniformní státem řízenou cestu životem, nesnažme se o unifikovaná řešení platná pro všechny. Někdo raději jistoty, jiný možnosti, někdo raději divadlo, jiný kino, někdo raději velkou rodinu, jiný kariéru, někdo raději četbu, jiný fotbal, někdo raději zaměstnanecký poměr, jiný podnikání, někdo raději vést, jiný být veden. Je na některé volbě něco špatného? Jistě uznáte, že není. Nepreferujme tedy žádnou z možností zákazy, dotacemi, snažme se, aby každá volba měla stejné podmínky. Za předpokladu, že dotyčný svou volbou nebude škodit jiným.

Za dvanácté: Diskriminace je normální a boj proti ní je bojem hloupým a marným

Diskriminujeme všichni, aniž bychom o tom přemýšleli. Každý z nás má své preference a diskriminuje ostatní možnosti řešení či myšlení. Jestliže chceme žít ve svobodné zemi, pak musíme prostě a jednoduše v soukromém sektoru povolit diskriminaci. Nehledě na to, že i dnes mohou některé subjekty trhu diskriminovat, a to naprosto otevřeně. Mohu naprosto otevřeně říci, kde bych nepracoval, kde bych nenakupoval, kde bych neobědval. Ale druhá strana tohle nemůže. Proč? Osobně jsem pro absolutní smluvní svobodu. Prostě smlouvu uzavřu tehdy, je-li pro mne výhodná, to že je výhodná pro druhou stranu, přeci nemůže být argumentem k tomu, abych já ji musel uzavřít. A výhodnost si určuji výhradně já sám, je to má volba se všemi důsledky. Něco jiného je stát, ten by diskriminovat neměl, ale soukromý sektor je o volbě, o svobodě. A bez možnosti svobodně si vybrat, s kým budu a nebudu obchodovat, prostě svoboda neexistuje. Navíc je mnohem férovější říci někomu jasně a natvrdo, že s ním obchodovat nechci, než s ním obchodovat muset a potají vymýšlet, jak se ho zbavit.

Za třinácté: Úspěch a bohatství není zločin

Tohle je snad nejhorší prvek společnosti, ve které žijeme. Jakmile je někdo jen o něco málo bohatší, je označen za zloděje, lumpa, vykořisťovatele a buržousta. A to dokonce i tehdy, je-li dotyčný zaměstnancem. Ale i když je podnikatelem, nikdo nemá právo bez důkazů někoho označit výše uvedenými termíny. Ano, úspěch a bohatství není zločinem, naopak, bez podnikavých a schopných lidí ochotných udělat něco více než si odkroutit svých osm denně. Ano, mezi bohatými jsou dacani. Ale ti jsou také mezi chudými, ba dokonce násilné trestné činy, vraždy a podobně, se nejvyšším vrstvám vyhýbají. Přesto závist je silný impuls k tomu, aby se zaváděly progresivní daně, majetková přiznání a podobné buzerace a šikany bohatších. Pokud je někdo „dacan“, nechť to řeší trestní zákoník a orgány činné v trestním řízení, ne daně a regulace. Važme si úspěšných a schopných a nezáviďme. Každý zdravý má možnost udělat něco pro to, aby byl úspěšnějším než dosud. Politika hrající na notu závisti a spokojenosti tehdy, když těm nenáviděným bohatým někdo vezme, nemůže vést k úspěchu. Naopak. Podprůměrné můžeme dotovat jakkoliv, stejně budou podprůměrnými, naopak z nadprůměrných můžeme snadno udělat průměrné. A bohužel, jen nadprůměrní mohou být tahouny společnosti.

Za čtrnácté: Vzdělání je neocenitelnou hodnotou

V posledních letech jsme svědky „debilizace“ školství. Manuální práce je vysmívána a degradována, zato jsou na středních i vysokých školách zaváděny paobory a rozdávány diplomy a tituly jako na běžícím pásu. Každý nechť má minimálně maturitu, lépe pak titul, bez ohledu na jeho reálné schopnosti. Snižujeme laťku tak, aby pologramotní jedinci uspěli. Ti, kteří se pak stále živí řemeslem, jsou označováni jako neschopové, troubové pracující rukama. Došlo to tak daleko, že lidé o dost starší, zkušenější než já se pokořují slovy, že jsou „jen“ vyučeni. JEN? Proč proboha? Jsou kvalifikováni pro obor, který umí, který zvládají. Já si více vážím kluka elektrikáře než „obejdy“, který prodává po domech pochybné „žďorbo“. Těmito hluboce pohrdám. Zastavme tu magorii ve školství dříve, než nás zlikviduje. Nepotřebujeme tisíce politologů nebo dokonce antropologů komiksu. Potřebujeme lidi, kteří umí potřebné věci. Některé obory jsou učební, jiné studijní. Rozhodující je potřebnost na trhu práce, ne pochybný titul. Řešíme státní maturity, ale řešíme problém, který jsme uměle sami vyrobili. Kdybychom nechtěli maturity na dříve nematuritních oborech, pak by nikdy nedošlo k jejich degradaci. Řešíme školné, ale neřešíme, že na VŠ nastupují jedinci neschopní napsat český text. Řešíme testy žáků a neřešíme, že učitelé dostávají do rukou „osobnosti“ od mala nadupané znalostí svých práv, nespojených s povinnostmi. Vzdělání je pro náš malý národ jedinou možností, jak uspět. Vzdělání, ne tituly. Vytvořme koncepci, kam chceme směřovat, pak řešme věci, jako je školné či neškolné.

Za patnácté: Vlastenectví je jasně kladná hodnota, nic, za co bychom se měli stydět

Z vlastenectví a lásky k vlasti se pomalu, ale jistě stává něco nechtěného, něco, za co bychom se měli stydět. Odevzdáváme náš stát do rukou cizáků, kteří rozhodně nemyslí na naše dobro. Naši předkové mnohokrát pokládali životy za náš svobodný stát. A my tu svobodu sami a dobrovolně odevzdáváme. Vlastenci jsou označováni jako xenofobové, ale skutečný vlastenec nemůže nenávidět jiné národy. Jen říkáme, že každý si má doma poroučet a tam, kde je hostem, poslouchat. Ano, jasně řeknu, že nechci, aby mi vládl Němec a Francouz. Ale to není nenávist k Němcům či Francouzům. Naopak, obou národů si vážím. Ale tady jsem doma já a v Německu Němci či ve Francii Francouzi. Jistě máte také své přátele, kterých si vážíte. Ale nikdy byste si nenechali od těchto lidí diktovat, jak máte doma bydlet. Ctěme jiné národy, ale tady jsme doma my. Když bude ve volbách zvolen někdo jiný, než koho volím, bude mě to štvát, ale pořád mi bude vládnout Čech, volený Čechy, ne bruselský úředník Čechy nevolený. Važme si své vlasti, prosím.

Za šestnácté: Uznávat autority není slabost

Dnes je ve zvyku neuznávat nic a nikoho. Zejména u mladší generace je to vidět naplno. Neuznáváme učitele, policisty, představené obcí, faráře, starší a zkušenější. Svobodu si představujeme jako anarchii a uznat, že někdo umí víc, zná víc, zažil víc, se považuje za slabost. Tak tomu přeci není. Naopak, ty lepší, znalejší a zkušenější máme využívat, máme je ctít a uznávat, a máme se snažit od nich něco pochytit. Proč je špatné uznat, že někdo je dobrý? Ve školách jsou jako „frajeři“ bráni ti, kteří učitele pošlou do „prdele“, ve fabrikách pak ti, kteří nejvíce řvou na různých demonstracích. Ten, kdo zachovává řád, hovoří klidně a věcně, je brán jako slaboch. Přitom frajeří ten, kdo nemá jinak co nabídnout, řve ten, kdo má málo co sdělit. Nejsem pro vynucování si autority, ale existují autority přirozené. Nebo by aspoň existovat měly. A těmto lidem naslouchejme a těmto lidem svěřme správu věcí veřejných (s malým v).

Za sedmnácté: Dav má sílu, ale pouze destruktivní

Dav je bezesporu silou, dav zvládne leccos. Bohužel jen leccos zničit, zbořit, zlikvidovat. Konstruktivní síla davu je absolutně nulová. Nevěřme proto davu, pokud opravdu není naším záměrem vše zlikvidovat. Nic jiného dav nezvládne. Konstruktivně musí uvažovat jedinci, a to jedinci mimořádní. Oproti tomu v davu jsou nejaktivnější ti, kteří ve skutečnosti jako individualisté moc v životě neobstáli a spíše spoléhají na jiné. Dobrá, davem svrhneme vládu, pokud možno všechny pověsíme na lampy okolo. Ale co dál? Dál stejně budou muset konat jednotlivci. A to často ještě horší než ti původní. Jedinci vykopnutí do výšin davem, tudíž takoví, kteří dav nejvíce rozohnili a uspokojili jeho nízké pudy a touhu po krvi. Volme individuality, ne dav.

Za osmnácté: Stát je tu pro nás, ne my pro něj

Jestliže slyšíme, že máme platit vyšší daně, aby stát mohl dál beze změny fungovat, je něco špatně. Pokud my máme být chudší, aby stát mohl být stejně baculatý, je to zásadní selhání toho státu. Na prvním místě je to, aby bohatí byli občané, jistě, stát je třeba, ale stát takový, který lidem slouží, ne takový, který jim bere stále více. A ten náš stát nám bere cca. 2/3, často i více. To není udržitelné. Proto má velká část lidí potíže. Ne proto, že málo vydělají, ale že jim z toho stát málo nechá. A pak si je kupuje dávkami a dotacemi. Přitom kdyby jim nevzal, nemusí jim dávat. Ale to by nebyl vděk těch ubožáků, že ano, páni státní machinátoři? Chtějme, aby stát omezoval sebe, ne nás ostatní. Chtějme, aby stát nezvyšoval daně, ale šetřil.

A nakonec: Věřte sami sobě, to vy jste strůjci svého štěstí

Dodám, pokud jste zdraví. Ano, nemocní a ti s handicapem to nemají snadné, ale my zdraví bychom měli co nejvíce spoléhat sami na sebe. A pokud je to potřeba, na svou rodinu, přátele, známé. Kdyby se každý postaral sám o sebe, pak by stát mohl krásně fungovat. Jistě, tohle je utopie, ale čím více z nás bude hledat pomoc primárně na konci svých paží, tím bude lépe. Vzdělávejme se, pracujme, snažme se. To je cesta k úspěchu, ne extremismus, ne čekání pomoci od státu či kohokoliv jiného, ne závist a užírání se tím, že soused má více. Pokud někdo je například X let nezaměstnaný, je na místě otázka, co za dobu nezaměstnanosti udělal, aby byl na trhu práce hodnotnějším. Odpověď mnohdy zní NIC. Ale to není možné. Jak jsem již napsal, je možno pomoci, ale pouze tomu, kdo pomoc chce a sám je pro zlepšení svého života ochotný něco udělat.

Napsal jsem o bodech, které vidím jako podmínky úspěchu. Neřešil jsem levici, pravici či podobné nesmysly. Řešil jsem základní principy, na kterých bych rád společnosti postavil. Můžeme mít různé názory, ale věřím, že v mnohém se shodneme. Pokud ano, pak se přestaňme v té společnosti hašteřit a pojďme tyto body prosazovat. Bude lépe nám všem…