<< EXKLUSIVNĚ >> Problémy s eurem mohou s evropskou myšlenkou pořádně zatočit, myslí si Jana Bobošíková. Jen doufá, že nikoho opět nenapadne podpořit sílu krachující měny tanky.

Redakce Prvnizpravy.cz oslovila lídra parlamentní strany Suverenita Janu Bobošíkovou s prosbou o rozhovor a političce zaslala otázky emailem. Bobošíková odpověděla obratem.

Paní Bobošíková, vaše kampaň se kampaním ostatních stran poněkud vymyká. Neslibujete hory doly jako velké strany, ani se stejně populisticky nekasáte, že nic neslibujete, jako některé strany nové. Prostě objíždíte republiku autobusem a mluvíte s lidmi. Dají se ale tímto způsobem ještě vyhrát volby? Bez přízně médií, jen tím, že si to odpracujete?

Politici rezignovali na roli lídrů, kteří jsou na světě proto, aby novými nápady posouvali společnost dál. Mnohem více než myšlenek a vizí užívají drahého politického marketingu. Stali se z nich kašpárci, které si vodí na drátkách zahraniční poradci, agentury pro výzkum veřejného mínění, média, PR agentury. Před volbami soupeří v počtu billboardů a okázalosti pouťových atrakcí, kterým říkají mítinky. Je to velká show, čepuje se pivo a pak dojde na facky, což je zaručený recept, jak se mediálně zviditelnit. Celý tento ukřičený humbuk musí spolehlivě zadusit jakoukoliv myšlenku. Ani Einstein by nedokázal obhájit svou teorii relativity v pavilónu opic. Myšlenkami a přirozenou lidskou komunikací se dnes volby skutečně nevyhrávají. Jenomže já znám své spoluobčany a jsem přesvědčena, že při jejich inteligenci není možné, aby tuto falešnou hru časem neprokoukli.

Mají z vás velké strany strach? Před časem jste uvedla, že se vás někdo pokusil uplatit poměrně velkou částkou, abyste nekandidovala. A vy kandidujete. Dali vám tedy už pokoj, nebo nějak stále pociťujete, že vaši kandidaturu někdo nese nelibě?

Moji kandidaturu nesou nelibě všichni, kteří se namísto práce živí prodáváním iluzí a lží. Já jim to jejich zboží kazím – rozbíjím iluze a důsledně vyvracím lži. A budu to dělat i nadále a trpělivě čekat, až to voliči ocení.

Člověk si nemůže nevšimnout určité mediální blokády, která se nad vaší stranou vznáší. Čím jste nebezpečná? A kdo je tak mocný, že rozhoduje o tom, kdo bude v tisku / televizi / rozhlasu apod? To přece není věc jednotlivých šéfredaktorů, tam musí být nějaký generální zákaz, někdo, kdo to seshora řídí a říká - TOP 09 ano, VV ano, ale Suverenitu ne... Nebo jak si to vysvětlujete?

Nemyslím, že jde o nějaký generální zákaz. I v médiích je řada lidí, kteří se živí prodáváním lží a iluzí. Ani novináři nemají rádi, když jim někdo ruší jejich myšlenková klišé a osvědčené metody. Existuje mnoho vazeb mezi novináři a politiky, ze kterých profitují obě strany, protože pro ně znamenají pohodlný život – novinář nemusí pracně shánět informace, protože mu je vždycky někdo spřízněný dodá a politik zase nemusí mít obavy, že by nebyl v médiích, když to potřebuje, nebo, že by tam byl, když to zrovna nepotřebuje. Takové vztahy jsem já vždycky odmítala, odmítám a odmítat budu. A tak logicky nemohu mít média na své straně. Ale neplatí to samozřejmě stoprocentně.

Má vůbec smysl dnes kandidovat do Poslanecké sněmovny, když většina zákonů pochází z bruselských direktiv a na domácí politické scéně už vlastně není o co bojovat?

Právě proto to má zcela zásadní smysl. Většina politiků poraženecky přijímá bruselské direktivy včetně těch, které jsou namířené proti zájmům naší země, proti její suverenitě a konkurenceschopnosti. Evropskými směrnicemi maskují vlastní neschopnost, lenost a nedostatek odvahy. Tento euroalibismus nás stál už hodně – kromě devastace řady průmyslových a zemědělských odvětví i ztrátu mnoha exportních příležitostí. Dostal nás do naprosté závislosti na německé ekonomice a z našich občanů udělal Evropany druhé kategorie, kterým je dovoleno si odkašlat teprve tehdy, když si v Bruselu kýchnou.

Odmítám argumenty, že nemáme jinou šanci. Je to zase jenom jedna z politiky šířených a médii pohodlně přijímaných lží. Vůbec nic se nestane, když budeme dbát na vlastní prospěch. Podporovat naše lidi, naše podnikatele, naše zemědělce. Dělají to v EU všechny státy. Itálie živě obchoduje v oblasti zbrojních komodit s Íránem, Francie dodává nejmodernější vojenské technologie Rusku přes protesty pobaltských členů EU, Německo se přes nelibost Poláků dohodlo s Ruskem na plynovodu Northstream. Francouzský prezident Sarkozy hájí francouzské zemědělce a mluví o vlastní útočné strategii při vyjednávání nové finanční perspektivy EU po roce 2013. Málokdo dodržuje Maastrichtská kritéria či Pakt stability a růstu. Na společné zájmy kašlou všichni. Tak o jakých direktivách se tu chceme bavit? Dodržujme ty, které jsou užitečné i nám. Ostatní odstraňme ze své legislativy. Zaplevelují náš právní systém a zbytečně podvazují aktivitu lidí a konkurenceschopnost našeho státu.

Jaký je váš vztah ke komunistické straně? Například já na ní oceňuji, že jako jediná z parlamentních stran je ochotná hájit suverenitu země. Ostatní politici na to zapomněli. Přitom spojení s KSČM je před volbami - a nejinak je tomu letos - vždy velkým strašákem. Nežijeme ale v době, kdy je třeba se spojit i napříč politickým spektrem, když jde o obhajobu národních zájmů? Jako po Mnichovu? Vždyť podpis Lisabonu byl takový Mnichov, jen nepozorovaný a vlekoucí se.

To srovnání, při vší úctě, poněkud pokulhává. Mnichovskou dohodu za nás podepsaly evropské velmoci. Lisabonskou smlouvu za nás ale jako první podepsal náš tehdejší premiér Mirek Topolánek. Ta zkratka, kterou jste použil, ale není úplně od věci – právě Lisabonská smlouva umožňuje, aby všechny další případné „Mnichovské dohody“ za nás opět podepisovaly evropské velmoci.

Komunistická strana v určité době měla v oblasti poklonkování evropským strukturám jasný – a to negativní – názor. Bylo to v době, kdy byl jejím předsedou Miroslav Grebeníček. Dnes je ale její postoj rozpačitý. O národních zájmech komunisté sice rádi mluví, ale to je asi tak všechno. Nezaznamenala jsem, že by příliš aktivně vystupovali proti Lisabonské smlouvě nebo proti přijetí eura, které by nás doslova dorazilo. Vím, že se mnou řada manažerů, kteří řídí velké firmy, nemusí souhlasit. Chápu je – kurzová rizika je stojí velké peníze. Ale měli by si uvědomit, že členství v eurozóně je vyjde ještě mnohem dráž. Jednak ztratíme možnost v případě nutnosti devalvovat měnu a tak podpořit export jejich výrobků, a za druhé budeme jako chudší země platit těm bohatším v případě, že se díky své fiskální nezodpovědnosti dostanou do potíží.

Přesně v této situaci je nyní Slovensko. A od koho bude pak stát chtít peníze? Koho jiného bude chtít oškubat, než podnikatele a firmy? Říká-li někdo, že hájí národní zájmy a přitom razantně neprotestoval proti Lisabonské smlouvě a neprotestuje proti přijetí eura, tak jde jenom o formální projev bez jakéhokoliv obsahu. Takže já KSČM nepovažuji ani za strašáka, ale ani za alternativu k současným vládnoucím strukturám, které národní zájmy zcela ignorují.

Tajemník prezidenta Ladislav Jakl si před časem posteskl, že skoro žádná strana v této kampani nehraje kartu Benešových dekretů. Pouze Vaše. Proč zrovna vy se tímto tématem tak dlouho zabýváte? Odkud se vzaly vaše pochybnosti, že z této strany nám stále hrozí nebezpečí?

Nejde o pochybnosti, ale o jistotu. Programové dokumenty Sudetoněmeckého landsmanšaftu jednoznačně mluví o revanši a majetkových nárocích. Ve svém boji přitom sudetští Němci nejsou zdaleka osamoceni. O majetky českého státu a jeho občanů jde i katolické církvi a šlechtě, která za války kolaborovala s Němci. Jejich zájmy v české politice vždycky obhajovaly subjekty spjaté s tzv. „Pravdou a láskou“, tedy skupiny podporované prezidentem Václavem Havlem. Ať už šlo o Unii svobody, část ČSSD, část ODS či KDU – ČSL. Vztahy těchto skupin jsou velmi úzké a mnohokrát jsme je odhalili ještě v dobách, kdy jsme na Nově vysílali Sedmičku. Pravdivost našich informací musela nakonec konstatovat i Policie České republiky, která mě vyšetřovala na základě trestního oznámení podaného příznivkyní KDU – ČSL. Když se tato strana ocitla díky své dlouhodobé podpoře těchto zájmových skupin na hranici volitelnosti, vznikla TOP 09. Ne náhodou je jejím předsedou právě kníže Schwarzenberg – bývalý kancléř prezidenta Havla. Chobotnice nahrazuje odumírajíci chapadlo chapadlem novým, perspektivním.

Četl jsem si Váš projev na programové konferenci. Byl hodně ostrý. Hodně ostře v něm také kritizujete bývalého prezidenta Václava Havla. Proč se vůči němu vymezujete? Co mu přesně vyčítáte?

To souvisí s odpovědí na předchozí otázku. Pokud si vzpomínáte, tak hned poté, co se stal prezidentem, považoval za nejdůležitější se omluvit právě sudetským Němcům. Pak se zasadil o likvidaci našeho zbrojního průmyslu. Čímž poškodil i řadu souvisejících průmyslových odvětví. V čí prospěch? Naše trhy obsadily západoevropští zbrojaři a pro Německo jsme už nepředstavovali tak nebezpečnou konkurenci v oblasti průmyslové výroby obecně. Řadu lidí tím připravil o práci. Češi a Moravané mu to tolerovali. Nechali se oslnit jeho velmi profesionálně vedeným PR. Ale na Slovensku mu to neprošlo. V Bratislavě po něm házeli vejce a jsem přesvědčená, že likvidace pracovních příležitostí ve slovenských zbrojovkách byla jednou z příčin rozpadu společného státu.

Stejně ostře jste se vymezila i vůči zeleným. Proč?

Zase vidím určitou souvislost v tom, že právě Zelené Václav Havel podporuje. Oni jdou v jeho šlépějích. Snaží se ze všech sil omezit výkonnost naší ekonomiky. Likvidovat naši konkurenceschopnost a tím i prosperitu. Což ve svém důsledku znamená i likvidaci suverenity. Protože suverenita bez peněz je jen mlhavý pojem. Poté, co Václav Havel zdevastoval náš zbrojní průmysl, Zelení významně zdrželi rozvoj naší jaderné energetiky a umožnili vytunelování stovek miliónů korun z kapes všech odběratelů elektřiny, včetně těch nejchudších domácností. Ty platí v cenách elektřiny obří zisky většinou zahraničních firem, které na našich polích postavily obludné solární parky. Není bez zajímavosti, že v samotném Německu se už na zemědělské půdě tato zařízení stavět nesmějí. A zase jsme u toho – každý svéprávný stát se svéprávnými politiky v čele si chrání vlastní lidi, vlastní podnikatele, vlastní výrobní základnu a vlastní půdu. Pravda – buď tam nemají škodnou v podobě Havlů, Bursíků, Svobodů, Rumlů, Kalousků, nebo si s ní na rozdíl od nás dokážou poradit.

Kdyby vaše strana neuspěla, vzdáte politiku, jak jste jednou řekla? Nebo půjdete dál? Třeba do senátních voleb...

Už v úvodu našeho rozhovoru jsem vám přiznala, že jsem si vědoma nevýhod, které já i moje strana máme v současném marketingovém pojetí politiky. Vím, že mým osudem je mravenčí práce a ne hvězdná politická kariéra. Kdybych nevěřila, že v lidech této země dřímá obrovská hodnota, tak už bych se na všechno dávno vykašlala. Jenomže já těm lidem věřím. Dnes a denně se setkávám s řadou schopných, pracovitých a nadaných jedinců, kterým není lhostejný osud vlastní země. Přesto, že vlastenectví je u nás účelově vysmívaný pojem, vidím kolem sebe spoustu vlastenců. Jejich slabinou, stejně jako mojí, je neochota přijmout pravidla nečisté hry. Jsem ale přesvědčená, že dnešní slabina může znamenat budoucí sílu. Takže toho hned tak nenechám.

Velmi mne zaujalo i vaše tvrzení, že když nás EU nebude respektovat, je na čase vystoupit z tohoto klubu. Na co ale čekat? Nemám dojem, že by nás EU příliš respektovala. V živé paměti máme komplikované vnucení Lisabonské smlouvy. Ta ještě ani pořádně nezačala působit a už se volá po ekonomické vládě EU, což je několikrát větší útok na suverenitu, než to, co je v zakládacích smlouvách EU dnes. Není tedy ten správný čas zatáhnout za brzdu už nyní?

Nejsem žádný extrémista. Chci jenom, aby naši představitelé dělali totéž, co dělají představitelé jiných evropských zemí. Aby dbali na prospěch vlastního státu. Bez ohledu na to, co si o tom myslí ten který Sarkozy či ta která Merkelová. A aby měli odvahu v okamžiku, kdy na nás bude použit jiný metr, říci: „soudruzi, sbohem“. Moje zkušenosti z evropských struktur mě totiž opravňují k přesvědčení, že by „soudruzi“ v takovém případě rychle zařadili zpátečku. Při každém kontraktu totiž existuje cosi, čemu se říká vyjednávací pozice. A ta je o to silnější, oč větší je naše vnitřní přesvědčení, že se bez daného kontraktu v klidu obejdeme. A na tom musíme pracovat. Zbavit se fatální závislosti na Německu, být aktivní i mimo EU – svět přece není jenom Evropa. Bez ohledu na floskule evropské diplomacie obnovit kontakty na našich tradičních trzích v Rusku, Jižní Americe, Středním východě i v rozvíjejících se ekonomikách jako je například Indie. O Číně nemluvím, to už je samozřejmost. Pak nebudeme muset tahat za žádné brzdy – prostě budeme zemí, která si může své partnery vybírat. Dokázaly to i menší země než jsme my.

Když sleduji předvolební dění a přemýšlím nad ním, mám z toho všeho dojem, že jde o to ještě více zde upevnit pozice různých elit - podotýkám elit mimo Českou republiku - skrze nastrčené figurky v předem připravených účelových stranách. Že Pravda a láska chce překreslit politickou mapu, aby bylo tunelování české suverenity ještě snazší. Jak vnímáte volby vy?

Pro člověka, které se intenzivně zajímá o politiku i byznys je to až úsměvné – ta urputná snaha stále stejné skupiny je dnes už velmi čitelná. Už jsem se zmiňovala o tom, jak tato chobotnice neustále veřejnosti nabízí nová a nová chapadla. Tvořená buď spřízněnými subjekty nebo těmi, jejichž máslo na hlavě zajišťuje maximální ovladatelnost. V minulých volbách to byli Zelení. Stačilo však jen jedno volební období, aby lidé pochopili, že jde jen o účelové uskupení zájmových osob, které mají jediné zadání – škodit.

Teď jsou veřejnosti nabízeny dva nové produkty – TOP 09 a Věci veřejné. V prvním případě kancléř Václava Havla Schwarzenberg spolu s bývalým náměstkem ministra obrany Kalouskem, který se ani neotřásl, když podivné kšefty pod jeho „velením“ zavinily smrt dvou parašutistů. Exlidovcem, který chce lidem utahovat opasky poté, co v pozici šéfa rozpočtového výboru a později ministra financí přihrával svému dlouholetému příteli státní peníze v kauze Diag Human i s rizikem vyvolání další arbitráže proti České republice. Slavnou dvojici pak doplňuje exministryně obrany Vlasta Parkanová. Ta nakoupila předražené rakouské transportéry za více jak čtrnáct miliard korun, které – nebýt zásahu Václava Havla z počátku devadesátých let – jsme mohli vyrábět sami.

Ve druhém případě nám nabízejí exreportéra TV NOVA Radka Johna. Bezskrupulózního člověka, který se za peníze dohodne vždycky z každým, což ho nakonec stálo místo na Nově, ale zase mu to zajistilo finance pro skok do politiky. V polovině devadesátých let se podílel na ohlupování desítek tisíc účastníků pyramidové hry zvané Euro-light, ve které řada lidí přišla o nemalé peníze. Natočil pochvalnou reportáž, odvysílal ji v pořadu Na vlastní oči. Pak ji manažeři Euro-lightu – než je pozatýkala policie – promítali na svých náborových akcích, kde lovili nové duše. A lidé uvěřili – ten pan reportér přece tolik bojuje proti nepravostem, tak by přece nemohl podporovat něco podvodného. Stejně to funguje i dnes – pan John je přece ten seriózní bojovník z Novy. Dáme mu hlas a on to tu všechno vyčistí. Že přitom vyčistí i řadu kapes a pokladen, to se lidé bohužel dozvědí zase až za pár let. Je otázkou, kolik takových hochštaplerů ve významných funkcích naše ekonomika ještě unese, než se totálně zhroutí a s ní i naše suverenita a individuální svobody.

Hodně se teď mluví o útoku spekulantů na euro, o krachující eurozóně, o údajném přechodu Německa na marku, zároveň o velkých balíčcích, které mají euro zachránit. O euru budete mít v pátek seminář v Poslanecké sněmovně. Čeho jsme to teď svědky?

Jsme svědky neblahých důsledků novodobé formy pangermanismu. Euro jako nikoliv ekonomický, ale politický projekt byl hlavně v zájmu Německa, které se od devatenáctého století nevzdává Bismarckovy myšlenky tzv. „Mittel Europe“ , tedy sjednocení Evropy pod nadvládou Německa. V době, kdy se za cenu nerespektování ekonomických odlišností jednotlivých evropských zemí Euro zavádělo, mělo Německo velké ambice. Ekonomiky slabších států nemohly společnou měnu ustát bez výrazných dopadů na vlastní konkurenceschopnost. Tím se z nich stále více stávala pouhá odbytiště pro německé výrobky. Jenomže ekonomika je neúprosná a neuznává žádné národní, sociální či skupinové ambice. Zbavím-li země konkurenceschopnosti, zbavím je i koupěschopnosti. Tu pak mohu nějaký čas udržovat úvěry – státy si půjčují, občané si půjčují. A dále nakupují. Podniky i banky v exportní zemi prosperují. Pak ovšem ekonomická realita vystaví účet. A bumerang se vrátí s naprostou jistotou – účet platí ten, kdo na to ještě má. Ten, kdo chtěl vydělat a vydělával. Německo. A to se samozřejmě Němcům nelíbí. Sociální pnutí, kterého jsme dnes svědky nejen v Řecku, ale právě i v Německu, může v budoucnu s evropskou myšlenkou pěkně zatočit. Jen doufám, že nikoho opět nenapadne podpořit sílu Eura tanky. Němci jich mají tisíce a dále velmi intenzivně zbrojí.

Co si myslíte o účasti Karla Schwarzenberga na setkáních Bilderberg či o tom, že lidé jako Alexandr Vondra, Pavel Telička, Jiří Kunert, Vladimír Dlouhý i zmíněný kníže jsou členy Trilaterální komise? Představuje jejich členství v těchto soukromých organizacích založených Davidem Rockefellerem nějaké nebezpečí pro Českou republiku? Nejsou jakousi pátou kolonou v naší republice, která nepozorovaně rozkládá nezávislost naší země?

To není nic nového – jak už jsem říkala, tyto snahy a páté kolony rejdí v našem politickém a veřejném prostoru už od tzv. sametové revoluce, která v podstatě žádnou revolucí nebyla. Šlo jen o přeskupení mocenských pozic právě ve prospěch skupin, které mají stále tentýž cíl – demontovat náš samostatný stát. Jeden velký úspěch už mají za sebou – už to není Československá, ale pouze Česká republika. Rozděl a panuj. Další metodou této páté kolony je vnášení chaosu do státních struktur, zpochybňování všeho a všech včetně historických faktů. Následkem tohoto chaosu je rozkrádání státního majetku, rozval justice, neochota státních institucí zajistit lidem alespoň elementární spravedlnost, právo a pořádek. Spolu se záměrnou devalvací hodnot, jako je národní hrdost, vlastenectví a odvaha to leptá a drolí naší společnost. Stává se z nás snadná kořist.

odkaz na článek zde